class="post-template-default single single-post postid-4423 single-format-standard theme-unipa woocommerce-no-js tribe-no-js mega-menu-main-menu"

Prenatální péče: Co je v ní opravdu důležité

Elizabeth Davisová

Elizabeth Davisová, BA, certifikovaná porodní asistentka (CPM), je známou odbornicí na celostní péči o zdraví. Od roku 1977 praktikuje jako porodní asistentka, specialistka v oblasti reprodukční medicíny, lektorka, pedagožka a poradkyně. Je aktivní doma i v zahraničí na poli lidských práv v otázkách porodu, přednáší o porodní asistenci, sexualitě a léčení porodních traumat. Pět let působila jako oblastní zastupitelka Severoamerické asociace porodních asistentek (MANA) a byla předsedkyní Akreditační rady pro vzdělávání porodních asistentek (MEAC). Je spoluzakladatelkou Národního institutu porodní asistence (National Midwifery Institute, Inc. – nationalmidwiferyinstitute.com), což je akreditovaný licencovaný studijní program porodní asistence založený na učednickém vzdělávání (tj. praxi v terénu). Titul z celostní péče o matku a dítě získala na Antioch University a je certifikovanou porodní asistentkou v Severoamerickém registru porodních asistentek. Je autorkou šesti knih, mezi které patří Orgasmický porod (česky 2014) a dnes již klasická publikace Heart and Hands: A Midwife‘s Guide to Pregnancy and Birth. Elizabeth žije v Kalifornii ve městě Sebastopol a má tři děti. Více o její činnosti naleznete na elizabethdavis.com nebo na její facebookové stránce „Elizabeth Davis, National Midwifery Institute, Inc.“

Copyright © 2017 Midwifery Today, Inc. Všechna práva vyhrazena. Zveřejněno se souhlasem Midwifery Today Issue 124, ZIMA 2017. https://midwiferytoday.com/mt-articles/prenatal-care-really-matters/ / PH + 1 541 344 7438


Je to už hodně let, co jsme se vydali na první rodinnou „pracovní“ dovolenou. Odjeli jsme na celý měsíc k mexickému pobřeží, dětem jsme omluvili výuku a přibalili hromadu domácích úkolů. Při seznamování s místními jsem prozradila, že jsem partera, porodní bába. Hned druhý den mi na dveře zaklepala těhotná žena s trsem banánů v ruce. Otevřela jsem jí, a jakmile mi předala banány, zamířila k posteli a lehla si na ni.  Sedla jsem si k ní a nechala si vysvětlit, že chce zkontrolovat, zda je miminko v pořádku. Odhadem vypadala na 20. až 24. týden těhotenství, a protože jsem s sebou neměla žádné nástroje, vzala jsem si na poslech ozev ruličku od toaletního papíru. Pak jsme si ještě chvíli povídaly a nakonec se rozloučily.

Nemusím ani dodávat, že tato příhoda byla jen začátkem mé nové dovolenkové kariéry jako partera. Začala jsem chápat cenu místní komunity těhotných i toho, jak se mezi sebou podporují.  Úroveň mojí španělštiny byla přinejmenším mizivá, takže jsem se do komunitních aktivit moc nezapojovala, ale záhy jsem pochopila, že když jde o parteras, ženy u nich automaticky očekávají diskrétnost a vzájemnou důvěru.

Později jsem se na konferenci Midwifery Today v Eugene zúčastnila semináře o prenatální péči s Doñou Ireneovou, tradiční mexickou porodní asistentkou.  Prozradila nám, co udělá jako první, když k ní přijde nastávající maminka: usadí ji do křesla a začne ji masírovat. Takovou masáž nám předvedla na jedné účastnici a důkladnost její práce nám téměř učarovala. Používala klasickou metodu svalové relaxace i kraniosakrální techniky.  Pak nám vysvětlila, že až se matka uvolní, požádá ji, aby jí hezky od začátku povyprávěla o svém těhotenství. Nakonec Doña poznamenala: „Samozřejmě, že příště přijde zas.“

To je ovšem fascinující poznámka! Svědčí o tom, že je-li prenatální péče zcela dobrovolná, musí se porodní asistentky snažit, aby stála za to. Ve své ukázce těhotenské poradny projevila Doña Ireneová tolik lásky, respektu a pokory, že to pro nás byl skutečně nezapomenutelný zážitek.

Jaké by to asi bylo, kdyby ve Spojených státech a dalších rozvinutých zemích nebyla prenatální péče povinná, ale dobrovolná? Jak by asi vypadala, kdyby snaha o to, aby v ní klientky viděly smysl a přínos, byla ryze starostí lékaře? To nás přivádí k otázce: Co je vlastně smyslem prenatální péče?

Někdo by mohl tvrdit, že účelem prenatální péče je kriticky vyhodnocovat celkový zdravotní stav rodičky, pravidelně sledovat její fyziologické funkce a zajišťovat všechna potřebná laboratorní vyšetření v průběhu těhotenství. Ale nač ženě bránit, aby si hodnoty svého těla sledovala sama: měřila si výšku fundu a krevní tlak, či dokonce měla k dispozici testovací proužky na moč? Problém by mohla mít s přístupem k laboratorním testům. Žádanky by jí ale mohl vypisovat někdo ochotný z řad zdravotníků. Jak počet zastánců přirozeného porodu po celém světě roste, nezbývá než uznat, že mnozí z nich opravdu chtějí převzít zodpovědnost za sledování svého zdravotního stavu nebo si sami vybrat poskytovatele zdravotní péče, aniž by se museli upsat k celému balíčku služeb těhotenské poradny. Dokonce mě před pěti lety oslovila bývalá studentka s konceptem péče porodní asistentky „a la carte“, kdy si klientky samy vyberou, zda chtějí péči během těhotenství, při porodu nebo v šestinedělí, případně různě nakombinovanou.

Musím přiznat, že nejprve ve mně tento nápad vyvolal skepsi a odpor, ale nakonec i zvědavost, což mě přivedlo k následujícím otázkám: Proč někoho vůbec napadlo navrhnout takový koncept? Proč by vůbec nastávající rodiče chtěli vynechat porodní asistentku z některé fáze příchodu svého potomka na svět? V době, kdy jsem byla poprvé těhotná, v roce 1972, bych dala cokoliv za to, abych sehnala porodní asistentku a vyhnula se noční můře jménem můj nemocniční porod. Můj druhý porod o dva roky později proběhl doma s asistentkou a utvrdil mě v tom, jak neocenitelná je péče poskytovaná porodní asistentkou, a to tak silně, že jsem se rozhodla ji sama dělat, byť to ve státě, kde jsem žila, znamenalo pracovat přes 15 let v ilegalitě! Snažila jsem se pochopit, proč se zvedla nová vlna rodiček, které u porodu chtějí něco jiného. Tehdy mi došlo, že porodní asistence prošla změnou: stala se mainstreamovou záležitostí. V době své renesance lákala do svých řad jen ty nejodvážnější a nejsvobodomyslnější ženy, ale díky legislativním změnám a vzniku samostatného studijního oboru se stala normální volbou i pro velmi mladé či nezkušené zájemkyně. Zároveň se stala profesí, která ne vždy odpovídá svému původnímu účelu.

Možná bychom měli pátrat po tom, co vlastně vadí nastávajícím rodičům na porodních asistentkách, protože tam se ukrývá odpověď na otázku, jaká je naše role do budoucna. Projděte si jakýkoli web nebo video o neasistovaných porodech a zjistíte, že je to především touha po soukromí a po tom mít celý proces ve svých rukou, co vede ženy k tomu rodit neasistovaně. Jejich motivaci nemůžeme a ani bychom neměli zpochybňovat. Abych tuto situaci přiblížila novým studentkám, dávám jim za úkol meditaci o porodu. Vždy jim zdůrazňuji, že nejde o rekonstrukci porodu, který už zažily, ale o to, aby si představily úplně nový porod. Dostanou instrukce vyhradit si dvacet minut času a nejprve se ponořit co nejhlouběji do své mysli. Pak si mají vizualizovat své těhotné břicho a představit si, jak se jim začíná rozbíhat porod. Nejdůležitější pokyn je, aby svou představu nijak neměnily ani neopravovaly, ale jednoduše ji nechaly plynout.

K takovému úkolu mě inspirovala zkušenost z jednoho semináře, který jsem vedla před několika lety na výročním zasedání porodních asistentek v australské Tasmánii. Prezentovala jsem na ní koncept péče zaměřené na ženu, který se setkal s dobrým ohlasem, a další den jsem měla vést seminář o vzdělávání. Jak je mým zvykem z dob dávno před powerpointovými prezentacemi, měla jsem s sebou pár poznámek a textů, ale nejdřív jsem chtěla znát počet přihlášených, než najisto potvrdím svou účast. Z nějakého důvodu jsem ale neměla možnost seminář potvrdit a najednou bylo deset minut před začátkem a v místnosti na mě čekalo 150 účastnic! Jediné, co jsem měla s sebou, byly přepisy rozhovorů od mé kamarádky a kolegyně Robbie Davis-Floydové, která z rozhovorů s mými studentkami zjistila, že zásadním momentem studia pro ně byl zážitek z výuky pelvimetrie, kdy pracovaly v malých skupinkách a učily se na sobě navzájem. Pro srovnání mi také ukázala přepisy rozhovorů se studentkami nemocniční porodní asistence, které naopak uváděly, že se cítí zastrašované, odpojené a pod tlakem. Přečetla jsem je publiku a k mé hrůze se přihlásila postarší asistentka a otřeseným hlasem se zeptala: „Chcete tím říct…že…vaše studentky…trénují…na sobě navzájem?“

Na tu chvíli nikdy nezapomenu. Nic jiného jsem neměla v ruce. A najednou mě cosi osvítilo a slyšela jsem se, jak říkám: „Tak všichni zavřeme oči, zhluboka se nadechneme a úplně se uvolníme… A teď, i když je to třeba už dávno, co jste porodily, anebo jste ještě vůbec nerodily, představte si, jak koukáte na své těhotné břicho a cítíte, že začínáte rodit.“

Nikdy předtím jsem to nedělala, ale teď jsem je provedla celým průběhem porodu v řízené meditaci. Když jsme skončili, stále jsem si nebyla jistá, kam tím vlastně mířím. Mlčela jsem… A najednou mě napadla otázka: „Kolik z vás bylo v porodnici?“ Zvedlo se pár rukou. Pak jsem se zeptala: „ Kolik vás bylo v porodním domě?“ Zvedlo se trochu více rukou. A nakonec: „Kolik z vás bylo doma?“ Přihlásila se naprostá většina účastnic – a to byly samé nemocniční porodní asistentky! Začaly se nabízet další otázky: „Kolik z vás mělo u sebe porodní asistentku?“ Přihlásila se jen hrstka posluchaček. „Kolik z vás mělo u sebe partnera nebo blízkou kamarádku či příbuznou?“ Zvedlo se několik rukou, ale ne nijak moc. A nakonec jsem položila finální otázku: „Kolik z vás rodilo o samotě?“ Téměř všichni zvedli ruce a překvapeně se kolem sebe rozhlíželi. Shrnula jsem to slovy: „A to je ta pravá pravda o porodu; instinktivně ji známe, teď jen musíme přijít na to, jak ji učit.“

Nebo – v tomto případě – zjistit, jak máme v souladu s touto pravdou vykonávat svou práci. Jestliže se těhotné, rodičky i šestinedělky dostanou k pomůckám a informacím potřebným k zajištění materiální složky péče, a naprostá většina žen bude chtít u porodu nejen soukromí, ale úplnou samotu, jakou tedy bude mít funkci porodní asistentka?

Nedávno jsem dlouze diskutovala se svou dobrou kamarádkou a začínající porodní asistentkou Piper Lovemoreovou, matkou sedmi dětí, z nichž pět porodila neasistovaně. Bavily jsme se hlavně o přístupu k péči, informovanému rozhodování a suverenitě ženy nad svým porodem. Záhy jsem se dozvěděla, že spousta těch, které se rozhodnou pro neasistovaný porod, vyhledávají skupiny žen, které také tak porodily, a využívají jejich podpory a informací o svých možnostech v rámci klasické lékařské péče. Piper tuto roli zastává ve své komunitě a sama sebe nazývá „studijním partnerem, který povzbuzuje ženy, aby raději odstranily zábrany své intuici, než aby mechanicky sbíraly body v alopatickém skóre.“ Těhotným ženám nabízí podporu a informace, aby jim pomohla se rozhodnout, v čem se ještě cítí bezpečně, co se týče různých vyšetření a intervencí. Porodní asistentky zcela jistě dělají totéž, ale jejich možnosti značně omezuje stát se svými směrnicemi pro poskytování péče. Tyto předpisy hrají významnou roli při rozhodování o neasistovaném porodu.  Je naprostou nutností, aby si porodní asistentky vybojovaly profesní nezávislost pomocí vlastních doporučených postupů, lišících se od těch, které vytvářejí porodníci. K tomuto tématu se zanedlouho vrátím, ale nejdřív se pojďme podívat, zda dokážeme popsat výhody, které najdeme pouze v péči poskytované porodní asistentkou.

Věřím tomu, že klienti při výběru porodní asistentky přihlížejí k jejím znalostem a dovednostem, ale nejvíce hodnotí filozofii a přístup, které aplikuje v praxi. Pokud pije vodu, kterou káže, tak se i v mezích jejích pravomocí cítí její klientky bezpečně a mají pocit, že mohou být samy sebou a mít kontrolu nad svým porodem tak, aby v každém ohledu probíhal podle jejich představ. Novým studentkám kladu na srdce, že obsáhnout dovednosti a znalosti porodní asistence je poměrně snadné, ale ke zvládnutí nároků praxe je zapotřebí osobní růst, mnohdy nejtěžší část celého vzdělání. Pokud si toto asistentka uvědomí, začne na sobě pracovat a nepřestane ve svém rozvoji, stane se důvěryhodným, transparentním, spolehlivým a rovnocenným partnerem ve vztahu klient-pečovatel. S každou další zkušeností s tímto stylem práce získá hlubší a hlubší vhled do problematiky lidské reprodukce a postupně pochopí, jak je těhotenství, porod a šestinedělí emocionálně, fyzicky a energeticky provázané.  Touto optikou dokáže rozpoznat případné problémy v komunikaci mezi nastávajícími rodiči, nevyřčené strachy či neochotu řešit nepříjemné scénáře, a posléze reagovat diskuzí, která možná ovlivní celý porod zásadněji než cokoli jiného, co porodní asistentka udělá. Většina porodních asistentek působících mimo porodnici pracuje s klientkami kontinuálně po celé těhotenství a ani si neuvědomuje, že právě pocit kontinuity tolik nastávajících rodičů v běžném životě postrádá.

Porodní asistentka má ještě další talent, který může nabídnout: intuici. Jak nyní víme, ta se trénuje jednoduše tím, že asistentka navštěvuje další a další porody a na každý z nich se napojí s otevřeným srdcem. Stojí za tím hlavně oxytocin: když si asistentka zvolí lásku místo strachu, napojí se na hladinu oxytocinu své klientky (resp. vyrovná svou s její) a změní tak frekvenci mozkových vln na úroveň, o které je známo, že prohlubuje a zlepšuje intuitivní schopnosti. Porod nás vede cestou mezi světy, je branou mezi nimi, a právě úcta k porodu jako k jinému stavu mysli je dalším darem, který porodní asistentka nabízí těm, kterým slouží.

Krása naší práce v rovnocenném a otevřeném partnerství s klientkami tkví v tom, že se stále více dozvídáme o nesmírném množství všech možných variací v procesu zrození. Ty nejzkušenější porodní asistentky se shodují, že porod je prakticky neuchopitelný. Můžeme tušit, jak bude probíhat, ale často se zmýlíme, protože stále vidíme jen špičku ledovce, momentální stav ženy, partnera a dítěte. Co se ale děje na úrovni duše, kde může vstoupit do hry skryté dědictví našich předků či karmické záležitosti? Porod je jeden z velkých mystérií života a tím je posvátný. V posvátné úctě před procesem zrození přemítáme, co přinese tentokrát, jak dopadne, co se máme naučit a co si zažít, a právě díky této uctivé zvídavosti v celém našem konání nám klientky důvěřují a otevírají své nitro.

To vše je podstatou praxe, která ctí rozmanitost naší klientely. Upřímně se zajímáme o jejich kulturní, sexuální a genderovou orientaci, ať už je jakákoli, a respektujeme ji stejně jako jejich určující životní zkušenosti a podmínky diktované jejich socioekonomickou situací.

Tím nijak nesnižuji význam špičkové odbornosti k řešení komplikací, kterou sice většinu času nevyužijeme, ale najednou může být tím nejdůležitějším na světě. Třeba ve chvíli, kdy změnou polohy pomůžeme zaseknutému miminku a vyhneme se tak císařskému řezu, nebo když zvládneme složitou dystokii ramének, řešíme velké krvácení nebo resuscitujeme novorozence. Ve své publikační činnosti jsem věnovala velký prostor úpadku odbornosti v porodnictví, ale bohužel totéž pozoruji i u porodní asistence: to prostě nesmíme dopustit!

Abych se nyní vrátila k tématu nezávislosti: důvody poklesu odborné úrovně porodní asistence jsou převážně politické. Koření hluboko v zákonech, v podobě směrnic psaných porodníky, kteří si myslí, že jedině oni jsou kompetentní se vyjadřovat k porodům. Toto téma sahá nad rámec tohoto článku, ale alespoň řekněme, že model perinatální péče, který přináší vhled, kontinuitu a intuici, respektuje porod jako jiný stav, projevuje v každé jeho fázi uctivou zvídavost, ctí rozmanitost a disponuje špičkovou odborností k řešení komplikací, vychází spíše z podpory zájmů matky a dítěte než z uplatňování standardizovaných postupů. Legislativa nutí porodní asistentky zas a znovu pracovat podle postupů pro porodnictví, ač jeho standardy vůbec nezahrnují základní hodnoty a přínosy porodní asistence, jejichž efektivitu opakovaně potvrzují výzkumy (Johnson and Davis 2005; Cheyney et al. 2014). Naopak porodnické standardy svědčí o alarmující neznalosti metod a přístupů, jejichž cílem jsou bezpečné, zdravé a pozitivní výsledky porodu a jeho prožívání. Je načase, aby porodní asistentky zformulovaly své vlastní doporučené postupy pro potermínová těhotenství, vaginální porody po předchozím císařském řezu, porody koncem pánevním atd., ve znění dostatečně obecném na to, aby v jeho rámci mohly fungovat různé přístupy, ale zároveň aby plně odpovídalo modelu péče poskytované porodní asistentkou. (Více o tomto tématu pojednávám ve svých článcích „The Lost Arts of Midwifery: Core Skills to be Reclaimed“ [Davis 2016] and „Midwifery Education for Autonomous Practice: The Time Is Now!“ [Davis 2017]).

Jak se blížím ke konci článku, mám pocit, že jsem velmi pravděpodobně nezmínila vše.  Kupříkladu mě napadá, že jednou z věcí, která je na péči porodních asistentek jedinečná, je jejich schopnost upřímně naslouchat a jasně udržovat osobní hranice.

Chtěla bych vás pobídnout, abyste si udělaly vlastní seznam toho, co může porodní asistentka nabídnout, a měly přitom na paměti tu nejzásadnější otázku ze všech: Jakou porodní asistentku byste chtěly mít? Je taková, jaká jste vy sama? Pokud si nejste jisté odpovědí, je možná na čase přehodnotit svůj styl práce. Možná se vám pod tlakem politiky, strachu, vyhoření a jiných životních stresů nepozorovaně proměnil. Vždy si pamatujte, že to není o nás, asistentkách, ale o ženě, která rodí, o jejích nejbližších a o jejím dítěti. Je to o tom, co ženy o porodu instinktivně vědí, co nachází hluboko v sobě samých, co je vede ke zdravým a láskyplným vztahům a rodičovství.  My pečovatelé musíme zůstat ve spojení se svou vnitřní moudrostí, s našimi nedostatky a snahou se zdokonalit, a ať už v sobě odhalíme cokoliv, nikdy není pozdě začít znovu a lépe!

Zdroje:

  • Cheyney, M, et al. 2014. “Outcomes of care for 16,984 planned home births in the United States: The Midwives Alliance of North America Statistics Project, 2004–2009,” J Midwifery & Women’s Health 59(1): 17–27. onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/jmwh.12172/abstract
  • Davis, E. 2016. “The Lost Arts of Midwifery: Core Skills to be Reclaimed.” Midwifery Today 119: 23–27.
  • Davis, E. 2017. “Midwifery Education for Autonomous Practice: The Time Is Now!” Midwifery Today 123: 8–11.
  • Johnson, K, and BA Daviss. 2005. “Outcomes of planned home births with certified professional midwives: large prospective study in North America.” BMJ 330: 1416. doi.org/10.1136/bmj.330.7505.1416.

Přeložila Marie Hintnausová

Časopis Midwifery Today je původně vydáván v angličtině. Midwifery Today, Inc. nezodpovídá za překlady do jiných jazyků, kromě překladů, které jsou zveřejněny na webových stránkách www.midwiferytoday.com. Pro co nejpřesnější obsah doporučujeme vyhledat anglickou verzi článku.

Tento článek byl převzat z časopisu Midwifery Today 124, ZIMA 2017.


Překlad byl realizován v rámci Projektu Unie porodních asistentek podpořeném v dotačním řízení Úřadu vlády ČR v rámci programu Podpora veřejně účelných aktivit nestátních neziskových organizací v oblasti rovnosti žen a mužů.

Podpořte nás

Podpořte nás
 

Konference Midwifery Today

30. října - 3. listopadu

Aromaterapie v praxi porodní asistentky

21. listopadu - 22. listopadu

%d blogerům se to líbí: